Smutek a stesk

   Já snesla bych Ti i modré z nebe, jen abych Tě mohla mít zas vedle sebe a obejmout Tě a zas Ti říct, že miluji Tě čím dál víc.

   Byli jsme přátelé, ty jsi však chtěl víc, všechno jsi tím pokazil, všechno je pryč...

   Ať dělám, co dělám, stále na tebe vzpomínám, ty jsi úplně všude! Čím to asi bude?

   Toužím se s tebou zase smát, tvůj dech před spaním poslouchat, poté ti ráno pusu dát a třeba se i milovat... Toužím se s tebou procházet, v mé dlani tu tvou nacházet, ve tvých očích sebe vidět a tlukot srdce při tom slyšet...

   Broučku, víš, co jsem zjistila?! Že láska je jako slunce nebo morfium! Jednou se vyhřeješ, ale nemůžeš se zásobit sluncem na celou zimu, když slunce zmizí, je ti zima. Stejně tak by ti bylo málo platný, kdybys byl morfinista a píchl si dopředu dvojitou dávku drogy. Jakmile se morfium vstřebá, budeš zakoušet pekelná muka, bude ti dvojnásob chybět... Lásko, mojí drogou jsi ty a já zažívám strašný absťák každou vteřinu, kdy tě nemám na blízku... MILUJI TĚ!

   Kdybych měl zlatou rybku a s ní spojená pouhá tři přání, byla by to tato: 1) aby byla slečna, kterou miluju, ta nejšťastnější, 2) abych měl několik dalších rybek, které splní další její přání, 3) abych měl tolik peněz a tolik všeho, co mi chybí... To ale znamená, že ji nemám, a tak ti píšu jenom přání, že bych tě chtěl mít u sebe, protože tě strašně miluju.

   Nad tebou se hvězda třpytí, v tvých očích se zas vidí. Radost z toho mám velikou, ale v srdci tu vzpomínku nemilou...

   Když ses narodila, pršelo. To nebyl déšť, to jenom nebe plakalo, že ztratilo svou nejkrásnější hvězdičku. Teď pláču já, že ztrácím tebe, a děsně to bolí.

   Ráno vstávám a slzy si utírám, oběd odmítám a slzy si utírám, večer jen těžko usínám a slzy si utírám. Přišla jsem o tebe... a srdíčko bolí mě.

   Ve své mysli tvé oči stále mám, ve dne, v noci na tebe myslívám, minutu od minuty je těžší bez tebe být. Ale já vím, že v srdci tě mám a nikdy tě z něj nevyndám...