Smutek a stesk

   Mám pocit, že už nemám proč žít, chci opustit tento krutý svět, který mi nedovolí milovat. Už nezvládnu déle tu nespravedlnost, dívat se na tebe bez toho, abych tě mohla obejmout a říct ti, jak tě potřebuji. Tak ráda bych se tě dotýkala, dívala do tvých očí, hladila tvoje vlasy, pusinkovala tvou tvář a potom usla v tvém objetí. Ale o tom všem můžu jen snít, to je všecko nesplněný sen. Já nemám právo na lásku! Je hříchem to, že tě miluji? I navzdory tomu tě miluju, ale už nemůžu. Nezůstává mi nic jiného, jen této zemi sbohem dát a opustit svět, který pro mě nemá smysl. Já nemám právo být milována a milovat? Můžu se jen slepě dívat, trápit se a topit se v slzách a v nekonečném žalu a pomalu pro lásku umírat...

   Budu vzduch pít a vodu dýchat, budu i sůl s cukrem míchat, když bude mi do pláče, budu se smát. Tužkou na obočí namaluji ti na kůži černou růži. Růži - jako znak lásky, černou - jako znak prohrané sázky.

   Nikdy nezapomene mysl má, jak líbávala ústa tvá... když jsme byli spolu - TY A JÁ...

   Vím, že jsi mi nic nesliboval... ale proč jsi poslouchal moje vyznání? Proč jsi mě líbal, hladil? Proč?! Když jsi mě nemiloval?!

   Pusinko má, proč nemohu být jen tvá. Když tě vidím kráčet po ulici, srdce se mi rozbuší. Vím, že mě máš rád, ale trápí mě myšlenka, že chceš být jen kamarád!

   Nejsem pro tebe vhodný, najdi si jiného z hochů, který na Tebe bude hodný a rád tě bude mít snad trochu...

   Nevím, na co čekám... asi na tebe, až přijdeš, podíváš se mi do očí, usměješ se, pevně mě obejmeš a řekneš: MILUJU TĚ, vrať se ke mně! ... To, co bylo, je minulost! Když tě vidím, umírám touhou políbit tě a pošeptat ti: Ty jsi moje přítomnost! Ale proč čekám, když vím, že už NIKDY se mnou nebudeš, když vím, že tvé srdce patří jiné...

   Tajně jsi se se mnou scházel, domů jsi mě doprovázel, krásně líbal moje ústa, teď je moje duše pustá...

   Vzal jsi mi kus srdce, tak mi ho vrať, ať můžu znovu milovat...

   Asi ti chci ještě říct, že mi chybíš víc a víc...