Smutek a stesk

   Až se ti svět nejsmutnější bude zdát, až tě každý úsměv bude slzu stát, vzpomeň si, že nedaleko žije někdo, kdo tě má moc, moc, moc rád.

   Někdy jsem zlostí celá bez sebe, chci, aby hrom uhodil do tebe, a deset minut nato hned já beru svoji kletbu zpět, já beru svoji kletbu zpátky na sebe.

   Říkal jsi, že se vezmeme a dělali jsme si velký plány. Jo, ty plány byly na nic. Teď si je děláš s tou jinou. Ale co já? To tě nezajímá? Jak mi je? Poslední slovo bylo čau! A já věděla, že naše láska umírá...

   Medvídku, zase mi tak chybíš! Proč? Ani ty neznáš odpověď! Já nechci, aby jsi mi chyběl! Chci tě mít u sebe a nemusíš mi chybět ani na minutu, vteřinu. Chci, aby jsi mě neopustil ani na malou chvilku! Chci, aby jsi věděl, že jsi jediný člověk, kterému věřím každičké slovo! Miluji tě stejně jako ty mě, protože jak móóóc mě miluješ ty, tak ani já tebe nedokážu milovat!

   Nic netrvá věčně! A já si myslela, že my dva jsme výjimka, která jen potvrzuje pravidlo...

   Já hloupá tvým snům věřila, pláču, protože mě nechceš znát, pláču, protože jsi mě naučil milovat!

   Láska je jak loď na vlnách života, buď dopluje ke štěstí, nebo ztroskotá. Stýská se mi. Nenech ji ztroskotat!

   Stávám se šílencem! Kam se podívám, vše, co dělám, každá má myšlenka patří jen Tobě. Jak je možné, že to nevíš, necítíš, nevěřím... že už mě nechceš vidět víc!

   Už vím, jak vzniká láska! Je to jako mít svazek tisíce klíčů a odemknout srdce člověka na první pokus. Tobě už se to podařilo, ale místo abych byla šťastná, tak se trápím, i když jsem předem věděla, že to tak musí dopadnout...

   Na něžné pohledy mi neodpovíš, že miluji Tě, se asi nedovíš. Nevím, co dělat mám, co dál dělat mám, a tak ti aspoň tuhle zprávu posílám. Chci křičet do světa o tom, že Tě miluji, jenže mraky se pořád stahují. Stále nejsi sám, jsi v obležení dam, jak najevo Ti lásku dát. Snad se mi nebudeš smát. MILUJI TĚ!